Výroba, používání i konečná likvidace PVC je spojena s celou řadou rizik, která mají značné dopady na životní prostředí a ačkoliv to nemusí být vždy na první pohled zřejmé, tak i na lidské zdraví. Účelem těchto stránek je upozornit na četná negativa, která musejí být při používání PVC uvážena.

Životní cyklus PVC

Životním cyklem míníme jednotlivé fáze, kterými materiál prochází, a to od své výroby až po konečné odstranění. V případě PVC se po celou dobu jeho životního cyklu  setkáváme s mnoha ekologickými a zdravotními problémy. Hlavní příčinou je zde především velké množství chlóru, které je v něm obsaženo. Chlór dokáže velmi dobře reagovat s atomy uhlíku, které jsou hlavním stavebním kamenem všech živých organismů a podílí se např. na tvorbě molekul DNA, cukrů, proteinů nebo hormonů. Prostřednictvím těchto reakcí může chlór pozměňovat původní molekuly a ovlivňovat jejich funkci. Kromě toho se jedná o velmi dráždivý plyn, který leptá sliznice a poškozuje dýchací cesty.

Výroba PVC
Při výrobě PVC dochází také k častým únikům chlóru do životního prostředí (např. havárie ve Spolaně Neratovice v červenci 2000) anebo v důsledku požárů ve výrobě (Spolana Neratovice v roce 1993) mohou vznikat nebezpečné jedy (například dioxiny). V České republice se PVC vyrábí pouze ve Spolaně Neratovice, v řadě dalších se ale používá jako surovina. Další problém, který se týká chlóru, spočívá v tom, že velká část jeho evropské produkce je založena na amalgánové elektrolýze. Tato metoda je přitom považována za nejhorší technologický postup při výrobě chlóru a alkalických hydroxidů, protože v důsledku provozování amalgámové technologie dochází k emisím velmi toxických látek jako rtuti a dioxinů do životního prostředí. Rtuť je například známá tím, že poškozuje nervovou soustavu, trávicí trakt. Dioxiny patří mezi jedny z nejnebezpečnějších látek vůbec, například způsobují poruchy imunitního, hormonálního a reprodukčního systému a některé jsou karcinogenní. Navíc velmi dlouho setrvávají v životním prostředí a mají tendenci se akumulovat.

Rovněž meziprodukty samotné výroby PVC – ethylendichlorid (EDC) a vinylchlorid monomer (VCM) - jsou velice nebezpečné a toxické chemikálie. Tyto dvě látky mohou zapříčinit vznik rakoviny, způsobují poškození jater, plic, kardiovaskulárního, nervového, imunitního a reprodukčního systému. Chlór a výše zmíněné suroviny (EDC a VCM) způsobují, že při výrobě PVC vzniká velké množství chlororganických sloučenin jakožto vedlejších produktů. Ke vzniku těchto látek dochází také při spalování odpadu s obsahem PVC. Mezi chlororganické sloučeniny patří mimo jiné nechvalně známé dioxiny a furany, polychlorované bifenyly (PCB), hexachlorbenzen, hexachloretan a hexachlorbutadien. Přítomnost chlóru v těchto látkách způsobuje, že jsou velmi toxické, téměř se neodbourávají z prostředí a snadno se akumulují v potravním řetězci. S obdobnými riziky se u žádného jiného běžně užívaného plastu nesetkáme, neboť PVC je jediným plastem, který je na bázi chlóru.

Spotřeba PVC
Polyvinylchlorid je ve svém surovém stavu velmi křehká a nepružná hmota a aby bylo dosaženo požadovaných mechanických vlastností, které se odvíjejí od způsobu jeho použití, musí se do něj přidávat mnoho přísad, které rovněž často bývají problematické z ekologického i zdravotního hlediska. Tyto přísady přitom mnohdy tvoří 40-70% finálního produktu a protože nejsou v PVC pevně chemicky vázány, mohou se z PVC uvolňovat po celou dobu jeho existence. Mezi nejdůležitější aditiva patří především stabilizátory a plastifikátory. Ačkoliv čisté PVC je mechanicky pevný materiál, dobře odolný počasí, vodě a chemikáliím, je relativně nestálý vůči teplu a světlu. Teplo a ultrafialové záření vede ke ztrátě chlóru ve formě chlorovodíku.Tomuto je možné zabránit pomocí přídavku stabilizátoru, které se liší dle účelu použití PVC. Stabilizátory se často skládají ze solí a kovů jako je olovo, barium, vápník, kadmium nebo organické látky. Na příklad o olovu je dobře známo, že nepříznivě ovlivňuje vývoj nervové soustavy [9] a kadmium mimo jiné zvyšuje riziko výskytu rakoviny a způsobuje poškození ledvin. Organické stabilizátory (např. tributyltin, tetrabutyltin, monooctyltin, dioctyltin) začaly být používány, aby nahradily stabilizátory na bázi těžkých kovů. Nicméně i v tomto případě přetrvávají obavy týkající se jejich nepříznivého vlivu na lidské zdraví. U některých z nich byl pozorován vliv na centrální nervovou soustavu, kůži, játra, imunitní a reprodukční systém.

Pro zvýšení pružnosti PVC se přidávají složky s nízkou molekulární vahou, které se smíchají se základní polymerovou hmotou. Přidání tak zvaných plastifikátorů (změkčovadel) v různých množstvích vytváří materiály s důležitými mnohostrannými vlastnostmi, které umožňují použití PVC v širokém rozsahu. Hlavní typy používaných změkčovadel jsou estery organických kyselin, hlavně ftaláty a adipáty. Ftaláty představují skupinu asi 40 látek, přičemž nejčastěji se používá DEHP (di-2-ethyl-hexylftalát). Některé ftaláty působí nepříznivě na vývoj mužských reprodukčních orgánů a jsou toxické pro testikulární buňky, které zajišťují normální produkci hormonů a spermií. Nezanedbatelné jsou také jejich účinky na játra, ledviny, plíce a na srážlivost krve. Negativní účinky adipátů na lidské zdraví a životní prostředí se v současné době důsledně zkoumají. Např. americká „Agency for Toxic Substancec and Disease Registry“ (Agentura pro registraci toxických látek a nemocí) zařadila di(2-ethylhexyl)adipát, neboli DEHA na „Priority List of Hazardous Substances“. DEHA se používá jako změkčovadlo pro PVC, ze kterého se vyrábí některé obalové materiály používané i na potraviny. Takto měkčený druh PVC se používá na obalové materiály pro potraviny i v České republice.

Likvidace PVC
Na konci životního cyklu PVC, když se tento plast stane odpadem, nastává další problém, a to jak jej bezpečně zlikvidovat. Vzhledem k obsahu některých látek (těžkých kovů, ftalátů atd.) by mělo být řazeno mezi nebezpečný odpad. Tak tomu ale v praxi není a PVC končí jako odpad komunální nebo v nádobách na plasty. Komunální odpad je v České republice nejčastěji skládkován a spalován. Ani jedno z těchto řešení není bezpečné. Při skládkování se z PVC uvolňují nebezpečné ftaláty a těžké kovy. Spalování je vůbec nejhorším způsobem likvidace PVC protože se uvolňují nebezpečné látky jako chlorovodík a dioxiny. Během hoření se rovněž uvolňují těžké kovy. Bylo zjištěno, že spálením 1 kg PVC v EU vzniká průměrně 0,8 - 1,4 kg nebezpečných odpadů jako důsledek neutralizace kyseliny chlorovodíkové, která vzniká z chlorovodíku, zásaditými činidly. PVC se pro svoje vlastnosti nehodí ani do směsného plastu určeného k recyklaci, protože negativně ovlivňuje jeho vlastnosti. Během likvidace PVC spalováním vznikají chlorovodíku, hexachlorbenzenu (HCB), polychlorovaných bifenylů PCB, furanů a dioxinů. Ty jsou nežádoucími vedlejšími produkty spalování, které jsou karcinogenní a narušují funkci endokrinního systému. Jsou jedovaté v koncentracích pouhých 0,006 pikogramů na kilogram tělesné hmotnosti. Důsledek sekundárního nebezpečí je únik dioxinů, furanů a "těžkých"karcinogenů při spalování PVC obsaženého ve zdravotnických odpadech. Dioxiny a furany jsou zahrnuty mezi 12 perzistentních organických polutantů (POP´s), o jejichž výrazné eliminaci se snaží celosvětová Stockholmská úmluva, která vznikla pod záštitou programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme - UNEP). Těchto 12 nejtoxičtějích látek způsobuje poruchy imunitního systému, rakovinu a další zdravotní problémy. Více se můžete dozvědět na samostatných stránkách pops.ecn.cz. Příčinou nevhodnosti PVC k recyklaci je, že každý výrobce přidává do PVC odlišná aditiva, aby docílil požadovaných vlastností. Navíc PVC komplikuje recyklaci jiných plastů, kdy negativně ovlivňují vlastnosti produktu takové recyklace. V roce 2003 byla míra recyklace PVC 2- 3 %. V roce 2020 se předpokládá, že se v Evropské unii zrecykluje 9 – 18 % PVC.